Zimní putování – Elfriede Jelineková

Zajímavá kniha od autorky oceněné Nobelovou cenou za literaturu, u níž si nemůžete být jisti, zda je toto dílo tak geniální, nebo úplně šílené...


Poutník kráčí přes nehostinnou krajinu a před sebou má dlouhé zimní putování, které nezná konce. Potýká se s těžkými úkoly, problémy politiky a současné společnosti. K tomu na jeho bedrech dřímá soukromá zpověď samotné autorky – ukazuje problémový vztah k matce, psychiatrii a své vlastní duševní rozpoložení...
……………..

Elfriede Jelineková, známá romány Milovnice, Vyvrhelové, Pianistka, Chtíč a Lačnost, nebo svými divadelními hrami, byla v roce 2004 oceněna za svůj přínos světové literatuře Nobelovou cenou.

Já se s ní setkávám poprvé, ale přiznám se, že Zimní putování není nejlehčí čtení. Není to román, ale spíše kniha zpracovaná do divadelního představení, což by zase tolik nevadilo, jde ovšem o to, že to v podstatě nemá děj. Je tu poutník putující odněkud někam, ale nejedná se o cestu z bodu A do bodu B, ale o cestu představami, názory na politiku i společnost a názorné ukázání vnitřního světa.

Mysl člověka je hluboká a spletitá, snadno se v ní ztratí i sám člověk, ale Zimní putování nabízí pohled do mysli autorky, která to neměla lehké v životě. Prožila si deprese a stavy, kdy se uzavřela před světem do své hlavy. A v tom smyslu je napsána i tato kniha.

Autorka se inspirovala melancholickým hudebním cyklem Franze Schuberta a stvořila text hodný obdivu, který se může zdát jako výtvor chorobné mysli hledající seberealizaci.

Hlavní podstatou knihy je jazyk a touha vyjadřování pocitů. Tím, že autorka již od dětství trpí úzkostmi a raději vůbec nevychází z domu, navíc její otec onemocněl Alzheimerovou chorobou, tak není divu, že má potřebu se nějak vyjadřovat. A její knihy nebo hry jí k tomu pomáhají.
Co to tu táhne spolu se mnou, co to tu táhne mnou, co to tu táhne kolem mne? Můj stín to být nemůže, ten jsem předala minulosti, celou dobu mě sledoval, už několikrát se mi podařilo ho cestou minout, nechtěl se přidat, nechtěl táhnout se mnou. Šlo by vůbec vrhnout ho před sebe a pak do něj skočit? Nemám tušení. Mluvím sama se sebou, jinak se mnou totiž nemluví nikdo...
(str. 7)
V knize nejde o dialogy postav, které v textu hmatatelně ani nejsou, dávají o sobě znát pouze svými myšlenkami. Jde o celé textové plochy, které se přizpůsobují autorčinu druhu vyjadřování, takže nejde o divadelní hru, tak jak ji obvykle vnímáme. Tady text, prostě jako by sám od sebe, plyne prostorem a je pouze na divadelníkovi nebo čtenáři, zda jej zachytí a bude ho vnímat.

Zimní putování je prostě spletitý text jako výtvor ještě složitější mysli, který se sice nečte snadno, ale dává impuls k zamyšlení nad současnou společností a jejím vrtochům. Umíme klást otázky? A chceme na ně znát odpovědi?
Jde o podivný zážitek, který jako by napsala nemocná (až šílená) mysl, jenž je nejraději uvnitř sebe samotné a hledá cestu životem pomocí představ.
...Ona se cellphone, svůj mobilní telefon, nosí všude s sebou. Člověk je všude tam, kde je jeho cela, kde je jeho buňka, on sám je buňka, on sám je cela, v níž je jeho telefon, a to je tam, kde on právě je. Člověk je všude tam, a sotva už tam je, jde tam s ním i jeho telefon. Láska je stejná: vždycky dosažitelná. Láska je absolutně dosažitelná, o tom není sporu, pro každého, kdo je dosažitelný, a to je každý. Každý je ten, kdo je dosažitelný. Brzy budeme moct zatelefonovat i smrti na bezplatnou linku.
(str. 65-66)
Zimní putování je podivná divadelní hra, která svému čtenáři dá zabrat. Její zdolání bych přirovnala k výšlapu na hodně vysokou horu. Otázkou však zůstává, zda na jejím konci budeme z textu moudřejší, nebo prohlásíme, že je to vážně šílené...
Přesto je to výjimečný literární zážitek, který podle mého stojí za pozornost.

Hodnocení: 80%

Název: Zimní putování (orig. Winterreise, 2011)
Autor: Elfriede Jelineková
Překlad: Jitka Jílková
Vazba: Vázaná
Počet stran: 128
Vydal: Mladá fronta, 2011 (1. vydání)

Komentáře