neděle 11. ledna 2015

Recenze: Levandulový pokoj – Nina George

Nádherný levandulový příběh o prožité i neprožité lásce, hledání cesty v životě a hlavně o kouzlu knih, které mohou ve správných rukou ovlivnit lidské osudy...
Není pravda, že se knihkupci starají o knihy, pomyslel si Perdu, když se s ním babička, matka a dcera rozloučily. Starají se o lidi.
(str. 27)
Literární lékárna, tak se jmenuje knihkupectví na lodi, které už mnoho let vede Jean Perdu. Dokáže totiž knihami pomoci lidem se vyrovnat s jejich životní situací, ať už je to zamilovanost, ztráta blízkého člověka, hledání pravdu života, rozvod nebo třeba jen znovuobjevení dětské fantazie. Vždy vybere tu správnou knihu, aby daného člověka „vyléčil“, i když si lidé kolikrát své problémy ani nechtějí připustit.
Jen sám sobě nikdy pomoci nedokázal. Před dvaceti lety ho opustila jeho krásná láska Manon, napsala mu sice dopis, ale Perdu jej nikdy nedokázal otevřít. Uložil ho do stolu a jejich levandulový pokoj uzamkl, dokonce dveře zaskládal knihami, aby mu nic Manon nepřipomínalo. Od té doby žije sám, nikoho si k sobě nepustí a možná také proto, je tak vnímavý vůči lidským starostem.
Jenže nyní v létě dochází ke změně, jeho nová sousedka je po rozchodu a potřebuje do bytu stolek, a tak Perdu po dvaceti letech otevřel dveře levandulového pokoje a přečetl si dopis od jeho Manon...

Co v dopise stálo? Proč se Perdu rozhodne vytáhnout kotvu své Literární lékárny a vyrazit na jih? Na cestě mu bude dělat společnost spisovatel Max Jordan, který také potřebuje vyléčit duši... Jak tato cesta dopadne? Setká se Perdu se svou Manon? Nebo dojde alespoň odpuštění?
...........

Kniha Levandulový pokoj uchvátí čtenáře krásnou obálkou, ale také nápadem „literární lékarny“. Opravdu mohou knihy léčit? Každý knihomil určitě odpoví, že ano. Některé knihy vás totiž pohladí po duši, a pokud to zrovna potřebujete, tak vás doopravdy může kniha vyléčit. Jen je potřeba vědět správné dávkování jako u jakéhokoliv léku.
Některé situace v knize jsou až úsměvné, třeba když si jedna žena nehodlá připustit, že se potřebuje vyrovnat se svým vnitřním JÁ a Perdu jí odmítá prodat „nesprávnou“ knihu, která by jí ničím nepomohla. K některým knihám totiž musí dospět, na to jsem už také přišla. Ale tohle poznání si člověk musí uvědomit sám, jelikož mu můžete mluvit do duše jak chcete, on stejně poslouchat nebude.
„Dejte mi tu knihu, vezměte ode mě peníze a můžeme se oba tvářit, že je hezký den.“
„Dnes je hezký den. Pravděpodobně začne zítra léto, tu knížku ale nedostanete. Ode mě rozhodně ne. Směl bych vám doporučit nějakou jinou?“
„Ach tak! Chcete mi vnutit nějakého starého klasika, protože jste příliš líny na to, abyste ho hodil do vody, kde by otrávil ryby, že?“ Zpočátku mluvila tiše, pak ale stále hlasitěji.
„Knihy nejsou vejce. Je-li nějaké dílo o pár let starší, neznamená to automaticky, že je špatné.“
(str. 17)
Příběh je to krásný, ale také smutný. Jenže láska, ať už v jakékoliv podobě, taková je. Kdo miluje, musí přijmout jak radost, tak i bolest. Problémem je, že ne každý člověk je schopen to pochopit a skutečně to tak cítit. Pokud to vzdá, zbydou jen vzpomínky, které ovšem časem snadno přerosout ve výčitky svědomí. Jak se říká, minulost nakonec dostihne každého.
Vzpomínky jsou jako vlci. Nemůžeš je někdy zavřít a myslet si, že ti dají pokoj.
(str. 12)
Knihkupec Jean Perdu sice pomáhá všem okolo, aby si své rány na duších zahojili pomocí knih, ale sebe vyléčit nedokáže. Dvacet let nežije, protože ho opustila jeho nádherná Manon. Vůči ženám je slepý, protože svou minulost nikdy nedokončil a tak se nemůže vydat ve svém životě dál. Dopis, který si měl přečíst již před lety, tak vyvolá výčitky svědomí a touhu znovu žít, ale nejdřív musí za Manon udělat tlustou čáru. Jak to však má učinit? K tomu dojde vcelku snadno. Když si promluví se svým sousedem, spisovatelem Maxem Jordanem, který neunesl slávu, utekl ode všeho a nedokáže napsat ani řádku.
Tento rozhovor odstartuje události, které životem obou dvou mužů pořádně zatřesou. Je totiž na čase se rozhodovat bláznivě, ale svobodně. A tak se oba vydají na cestu po francouzských řekách, jen v doprovodu dvou toulavých koček a v honbě za poznáním, vyrovnáním se s minulostí a touhou najít své místo v životě.
Jordan přepínal kanály vysílačky tak dlouho, dokud nenarazil na vysílání lodních navigátorů VNF Seina, kteří řídili dopravu na řece.
„...opakování zprávy pro dva komiky, kteří se ženou v oblaku kouře z přístavu na Champs-Élysées. Vyřizujeme srdečné pozdravy od šéfa přístavu a vzkaz, že pravobok je tam, kam ukazuje levý palec.“
„To myslí nás?“ zeptal se Jordan.
„Ale co,“ mávl rukou Perdu.
(str. 85)
Krásnou Manon může čtenář poznat z jejího deníku, který prolíná současný příběh. Přiznám se, že mi tato osoba příliš sympatický není. Je citlivá a nechce nikomu ublížit, ale zároveň se nedokáže rozhodnout mezi dvěma muži. Miluje oba a nechce si vybírat, a tak rozehrává rošádu, která bude mít smutný konec. Ovšem, od této situace se nic jiného očekávat ani nedalo, prostě to takhle skončit muselo.

Děj je tak protkán nejen vzpomínkami, zápisky z deníku a občas bláznivého cestování Perdua a Jordana po francouzských řekách, přestože o tom nevědí vůbec nic, ale také krásou Francie, její přírody i lidmi. Trochu té Perduovo filozofie příběhu rozhodně neuškodilo, naopak mu přidává na hloubce a umocňuje požitek z knihy. Perdua a Jordana totiž čeká dlouhá cesta k poznání a odpuštění, které si mohou dát jen oni sami. Musí společně nalézt svou vlastní cestu životem a Perdu se musí naučit znovu žít, a třeba otevřít své srdce nové lásce.
„Každý má ve svém nitru pokoj, ve kterém číhají jeho démoni. Až když ho otevře a postaví se jim, je volný.“
(str. 303)
Na své cestě potkávají různé lidi, které pro příběh nemají příliš význam, a tak se mohou zdát být zbyteční, ale není to tak. Každá postava v knize má nějaký příběh, který může pomoci ostatním lépe pochopit sebe samotné. Perdu pátrá po autorovi jeho oblíbené knihy, ale co udělá, až ho nejde? I to je další vrstva příběhu, které se doplňují a tvoří přenádherný celek. Autorce mohu jedině poděkovat, že napsala tak krásnou knihu, která ve čtenáři zůstane ještě dlouho poté, co otočí poslední stranou.

Pokud také hledáte literární knihovnu, tak vám Perdu na řádkách příběhu doporučí plno zajímavých knih, které stojí za pozornost. Na konci je najdete něco jako „lékařské recepty“ na různé neduhy života, věřím, že čtenářům dokážou pomoci stejně jako Perdu pomáhal ostatním lidem. A také tu je několik kulinářských receptů z Francie, které se v ději objevovaly.
„Jordane, lidi většinou padají z lodě do vody jen tehdy, když v opilosti čůrají na palubě přes zábradlí. Používějte záchod a přežijete. Krom toho sumci nežerou lidi.“
(str. 98)
Levandulový pokoj je romantická kniha, to nepopírám, ale milým a nevtíravým způsobem. Příběh má hloubku, a nemůžete ho zhltnout. Ne, ne, každá kniha se má dávkovat po těch správných dávkách. Příběh si dokáže získat srdce čtenářek a ty si z něho užijí každičké písmenko. Navíc je tu i humor, při kterém se často usmějete, stejně jako vás kniha určitými okamžiky může dohnat až k slzám. Tohle je kniha, kterou budete prožívat na plno a určitě se k ní nejednou vrátíte.

Hodnocení: 100 %

Název: Levandulový pokoj (orig. Das Lavendelzimmer, 2013)
Autor: Nina George
Překlad: Dagmar Hoangová
Vazba: Vázaná
Počet stran: 320
Vydal: MOBA, 2014 (1. vydání)

1 komentář:

Velmi děkuji za váš komentář.