pondělí 7. července 2014

Recenze: Slepota - José Saramago

Apokalyptická vize společnosti od portugalského autora José Saramago, nositele Nobelovi ceny za literaturu, která vás dostane jako nákaza...

Anotace:
Na semaforu v jakémsi bezejmenném městě naskočí zelená. Jedno auto přesto zůstává na křižovatce stát,jeho řidič totiž znenadání oslepne. Ale namísto aby upadl do temnoty, vidí najednou vše bílé, jakoby byl v mlze nebo spadl do mléčného jezera. Pomocníka, který jej doveze domů a poté mu ukradne jeho auto, stihne tentýž osud. Během jediného dne oslepne nejen manželka prvního slepého, ale i taxikář, který pár vezl k lékaři, onen lékař, jeho pacienti i zloděj auta.
Slepota se šíří jako epidemie a stát bezcitně zareaguje ve snaze zabránit panice. Slepí jsou izolováni v prázdné psychiatrické léčebně, kde jsou odkázáni jen sami na sebe, pod dohledem vojáků, kteří mají rozkaz střílet po každém, kdo se pokusí o útěk. V této společnosti slepých lidí je přesto jeden pár vidoucích očí – doktorova žena, která slepotu jen předstírá, aby mohla zůstat se svým manželem.
Počet slepých narůstá, jejich azyl praská ve švech, a o to víc je problémů se zásobováním, hygienou a pohřbíváním mrtvých, kteří také přibývají. Je neodvratné, že se společenské konvence začínají rozpadat – jedna skupina slepých převezme kontrolu nad dodávkami potravin a používá je k vykořisťování ostatních. Mezitím se lékařova žena snaží ochraňovat svou malou skupinku slepých a nakonec je vyvede z karantény do venkovního světa, který se strašlivě proměnil. Společnost, jak ji znali, se téměř zhroutila. Vládne násilí, nemoci a strach, lidé jsou zoufalí...
.......

José Saramago (1922) patří mezi nejznámější portugalské spisovatele současnosti. Je známý především jako kontroverzní osobnost, která ve svých dílech kritizuje dnešní společnost fungování světa a lidstvo, které je silně materiální a pro všechny jsou nejdůležitější peníze, majetek a mít všechno, co chtějí. Vždycky v knihách dokáže upoutat čtenářovu pozornost a donutí ho zamyslet se nad problémy společnosti. V roce 1998 za knihu Slepota získal Nobelovu cenu za literaturu.

Slepota ukazuje apokalyptickou vizi budoucnosti, kde lidé, kteří jsou zaslepení společností a životem plným materialismu, doopravdy oslepnou. Autor tak ukazuje chování lidí, kteří na začátku prvním slepcům pomáhali, ale jakmile se ukázalo, že slepota se šíří jako epidemie, tak se slepci stávají přítěží a něčím odpudivým.

Slepci v jeden okamžik vidí a v druhý již ne, nejde ovšem o temnotu. Oni vidí bílou mlhu a nic více. Jakmile oslepl první slepec, tak náhle ztratili zrak všichni, kteří s ním přišli do styku. Mimo jiné také oční lékař, což vyznívá jako paradox.

Zvláštností knihy je to, že žádná postava nemá vlastní jméno. Všichni nesou pojmenování jejich postavení ve společnosti slepců, například „lékař“, „lékařova žena“, „starý muž s klípcem“, „dívka v tmavých brýlích“... Tahle ztráta jmen působí dost depresivně a lidé, kteří jsou bez tváří, protože je už nevidí, připomínají zástup slepců, jenž se pohybují jeden za druhým, aby se neztratili.

Vláda, která chce nákazu zastavit, zavře slepce do opuštěného blázince, kde jsou odkázáni pouze sami na sebe. Jen jídlo je tam posíláno, ale jinak si musí poradit sami, protože nikdo vidoucí tam dobrovolně nevkročí.
Navíc je blázinec obklíčen vojáky s rozkazy zastřelit každého slepce, který by se pokusil o útěk. Občas se přihodí „nehoda“, kdy je několik slepců zastřeleno, ale nikomu (kromě slepců) to nevadí. Někteří lidé dokonce zastávají názor, že by všichni nakažení slepotou měli být zabiti. Většinou ovšem změnili názor, hned poté co sami oslepli.

Dokud je v blázinci jen pár prvních slepců, tak si navzájem pomáhají a všechno je v pořádku. Problémy nastávají s přibývajícím počtem slepců, zásobování jídlem vázne a lidé hladoví. V takovém případě se situace vyhrotí a lidská povaha dělá své. Objeví se „zlý slepci“, kteří kradou jídlo, tyranizují ostatní, nutí je za stravu platit cennostmi nebo dokonce znásilňují ženy...
Jak je patrné, lidská povaha se jen tak nezmění. Jak se společnost zachová, až všichni oslepnou? Žádný lék neexistuje a naděje na uzdravení se rovná zázraku. Někdo slepotu dokonce považuje za trest boží. Dostanou se slepci ještě někdy z blázince? Vrátí se lidem zrak?

Zvláštní postavou v knize je „lékařova žena“, která jako jediná není postižena bílou mlhou a stále vidí. Svého muže oddaně miluje, a tak slepotu předstírá, aby mohla zůstat s ním. Sama sebe se ptá, proč zrovna ona jako jediná neztratila zrak, ale odpověď nemá.
Místo, aby své výhody zneužívala, tak díky zraku pomáhá ostatním. A možná je i toto důvod, proč stále vidí, protože opravdu viděla i před nákazou. Má ostatním prozradit, že stále vidí? „Lékař“ jí radí, aby si to nechala pro sebe, protože lidé dokáží závidět, nenávidět i využívat dobroty srdce. Díky jejímu tajemství nakonec může zachránit ostatní před „zlými slepci“. Jakou cenu bude muset zaplatit? Všechno to utrpení, které nikdo nevidí, ona vidí a často ztrácí naději, přesto se nevzdává a dokazuje svou silnou osobnost. 
Usilovně si přál vidět ženu, o níž věděl, že teď klečí vedle jeho nohou, a pak když si byl jistý, že neuvidí nic, otevřel oči, Konečně ses probudil, ty ospalče, řekla s úsměvem. Chvíli mlčel a pak oznámil, Jsem slepý, nevidím tě. Nech si ty hloupé vtipy, obořila se na něho žena, o některých věcech se nežertuje, Kéž by to byl žert, ale já jsem opravdu slepý, nevidím vůbec nic, Nestraš mě, prosím tě, a podívej se na mě, tady, tady jsem, je rozsvíceno, Vím, že jsi tam, slyším tě, dotýkám se tě a předpokládám, že jsi rozsvítila, ale jsem slepý. Dala se do pláče a přitiskla se k němu, To není pravda řekni, že to není pravda. 
(str. 13-14)
Román se nečte zrovna nejlépe, nejen proto, že tam postavy nemají vlastní jména, což působí nezvykle, ale také proto, že je příběh vyprávěn ve větách za sebou bez přímých řečí označených uvozovkami. Věty plynou dál a dál jako tok bez interpunkce. Celé dílo tak působí rozvláčněně a nikdy netušíte, kolik věcí dokážou věty pohltit. Vše je doplněno sarkasmem, nadhledem a dobře propracovanou atmosférou.

Kniha je rozhodně zvláštní nejen svým dějem, ale též úžasným vyprávěním a realistickou atmosférou. Lidé oslepli a přestávají doufat, nebo jsou vyděšení. Všechny emoce jsou silně popsány a nutí čtenáře k zamyšlení nad situací současné společnosti. Je dobrým nápadem všechny nakažené dávat na jedno místo a dál se o ně nestarat?

Slepota je impozantní román, který musíte číst pomalu, jedině tak vám přinese výjimečný literární zážitek, který si vychutnáte a vážně vás dostane jako nákaza. Vynikající.

Hodnocení: 100 %

Název: Slepota (orig. Ensaio sobre a Cegueira, 1995)
Autor: José Saramago
Překlad: Lada Weissová
Vazba: Tvrdá s přebalem
Počet stran: 392
Vydal: Plus, 2010 (1. vydání)

1 komentář:

  1. Tedy za poslední dva dny se můj seznam knížek k přečtení povážlivě rozrostl, ale tahle se hravě začlenila do čela žebříčku. Zní to úžasně! Námětem i zpracováním...zkrátka celá ta kniha zní jako něco, co si prostě musím přečíst :) Díky za doporučení!!

    OdpovědětVymazat

Velmi děkuji za váš komentář.