úterý 29. dubna 2014

Recenze: Čas vlků - František Niedl

Druhý díl středověké série o speciálně vycvičeném osobním strážci, kterému se často přezdívalo „Králův vrahoun“ nebo „Čtvrtý králův pes“.

Hynek Tas z Boru konečně přesvědčil krále Václava IV., aby ho propustil ze svých služeb, ve kterých strávil sedmnáct let. Za služby a oddánost dostává hrádek Vlkov, ale musí se oženit s Markétou z Blatce, což není Tasovi příliš pochuti. Vychoval si nového věrného koně Flavia, ten starý, s kterým tolikrát vyjel do bitvy a nikdy ho nezklamal, posloužil jako základ (otec) pro Tasův hřebčín. Nyní jsou jeho koně žádáni mezi významnými lidmi v zemi.
Tas opravuje Vlkov a zároveň ho opevňuje, s manželkou Markétou k sobě nedokážou najít cestu, protože mu nedokáže porozumět, a tak Tas vyhledává společnost milenky Ulriky. Přesto by si na Vlkově mohli žít dobře a spokojeně. Jenže doba je zlá, Husité vytáhli do boje proti všem, kdo nestojí na jejich straně a původní ideály se ztrácí v tratolištích krve nevinných vesničanů i měšťanů... Tas je nucen opustit Vlkov a opět se vydal sloužit králi, jenže ten záhy umírá a zrada číhá všude kolem. Tase čekají obtížné chvíle, které ho možná budou stát život, ale on ve svém boji neustane, dokud se nepomstí...
.......

Středověký osobní strážce a zabiják Hynek Tas s Boru je o sedmnáct let starší. Doby, kdy vypověděl osobní válku Zikmundovi Lucemburskému za zabití psa a ztrátu koně, jsou pryč. Cítí, že slábne a chtěl si jen v poklidu dožít na hrádku Vlkov. Místo odpočinku ovšem bere meč a jde opět do boje. Jeho zvláštní vztah ke zvířatům se znovu ukáže a Tas má kromě věrného koně Flavia i vlčici Šedou, které zachránil život a ona později zase jemu. Přes všechny útrapy zůstává pořád stejně čestný, hrdý a ochotný bojovat za své blízké až do konce. Jeho pomsta je neúprosná a nezná slitování.
„Už se vrátil Tas?!“ zakřičel král do otevřených dveří.
V nich se po chvíli ukázalo vystrašené páže a opovědělo: „Zeptám se, Milosti.“ A když se po chvíli vrátilo, jenom řeklo: „Ano.“
„Co ano?“
„Už se vrátil, Milosti.“
„A kdy tedy ráčí být?“
„Hřebelcuje koně.“
„Bože můj!“ vykřikl král teatrálně. „Ten jeho pitomý kůň. A já myslel, že když mu zdechl ten jeho první, bude už konečně pokoj...“
... „Hej!“ křikl král na páže. „Řekni Tasovi, že až dosyta zlíbá svému koni zadek, ať se umyje a ráčí poctít svou přítomností svého krále...“
(str. 15)
Král Václav, už v mládí velmi špatně nesl stín velkého otce Karla IV., protože se mu nedokázal rovnat. Holdoval alkoholu a ženám, měl výbušnou povahu a vládnutí mu nic neříkalo. K jeho konci byl ovšem ještě nesnesitelnější, že už ani Tas to u něho nevydržel. Až příliš pozdě se král probral a chtěl napravit to, co už se nedalo. Jeho dlouholetá nečinnost a špatné vládnutí se podepsala na všech.

V dějepise působí Husité obdivuhodně, s hrstkou bojovníků dokázali porazit celé armády a bojovali proti zlé šlechtě a za svou víru... V knize ovšem vychází na světlo i jejich počínání, které už nijak obdivuhodné nebylo. Jejich původní ideály vzali brzy za své a chudák, upálený Mistr Jan Hus, aby se obracel „v hrobě“. Vždy kázal o rovnosti a království nebeském na zemi, snil o tom, že toho jde dosáhnout v míru a beze zbraní...
No, Husité si to přebrali podle svého. Žižka býval lapka, a tak má bohaté zkušenosti v přepadávání kupců a drancování vesnic i měst. Všichni se musejí přidat na jejich správnou víru, jinak zemřou. Takhle se člověk určitě svobodně rozhodne. Přepadnout nevinné lidi, okrást, plenit, vypálit, znásilňovat a zabíjet... Ano, to jsou opravdu skutky hodné obdivu.
„Necháš se snad ty provolat králem, Žižko?“ obrátil se Tas na jednookého bojovníka.
„Netlachej nesmysly, Tasi,“ odsekl Žižka. „My máme nad sebou jediného krále, a tím je Bůh. Když bude třeba, objedeme se bez pozemských králů a pánů...“
„Toho jsem se obával. Až půjdete s náboženskými zpěvy krajem. A kdo se k vašemu zpěvu nepřidá, toho ztrestáte ohněm a mečem...“
(str. 194)
Ale nelze Husity zatracovat, ti činili pouze to, co jiní před nimi. Když se podíváte na historii, tak ta je plná podobných situací. Na začátku krásná myšlenka, která se časem zvrtla v krveprolití. Ironií ovšem je, že královna Sofie, která vždy Mistra Jana Husa podporovala, musí před Husity prchat, jinak by ji zabili, stejně jako každého jiného.

Skvělý historický román, kde není nouze o zvraty, napětí, boje a politické pletichaření. Život Tase pokročil o patnáct let a zároveň svět hraje velmi nebezpečnou hru. Dějiny se opět daly do pohybu a krev poteče jako víno v celé zemi.
Autor se prostě nebojí ukázat historii takovou, jaké byla, surová, tvrdá a bez slitování. Na nic si tu nehraje a čtenář má skvělou příležitost poznat i odvrácenou tvář husitských válek. Pohádkové rytíře na bílých koních tu nehledejte, tady jsou jen vojáci, žoldáci a vrazi. Hlavní rozdíl spočívá v tom, čí rozkazy přijímají nebo za kolik se dají koupit.
„Pomalu začínám chápat tvé stavy. Asi není lehké žít s tím, kolik blízkých lidí, kteří stáli vedle tebe, je mrtvých, zatímco ty stále ještě žiješ.“
(str. 185)
Čas vlků volně navazuje na předchozí díl Čtvrtý králův pes, je stejně dynamický a nepředvídatelný (jen Tas prostě musí přežít, to jediné lze uhádnout). Autor opět doplnil děj o historické souvislosti, a tak se v příběhu vyznají i málo znalý v dějepisu.

Čtivý a napínavý děj vás chytne a nepustí, Tase čekají ztráty a vy mu prostě musíte fandit, jeho postava si získá každého. Jen to jeho slovní pošťuchování s králem mi tu trochu chybí.
Výborné počtení, které si užijete.

Hodnocení: 90 %

Název: Čas vlků
Autor: František Niedl
Vazba: Tvrdá
Počet stran: 288
Vydal: Moba, 2007 (1. vydání)

1 komentář:

  1. O téhle knize jsem nikdy neslyšela..ale vypadá zajímavě :))

    OdpovědětVymazat

Velmi děkuji za váš komentář.