Recenze: Cit slečny Smilly pro sníh - Peter Høeg

Další severská detektivka? V žádném případě, tady jde o mnohem víc než vraždu. Připravte se na chladný sever, kde není ledový jen sníh, ale i lidé.

Zármutek je dar, člověk si jej musí zasloužit. (str. 15)

Děj:

Kniha začíná pohřbem malého chlapce Izaiáše, který spadl ze střechy, kde si údajně hrál, přestože měl strach z výšek. Smille připadá na tom pádu něco divného. Stopy ve sněhu totiž napovídají, že utíkal rovnou k okraji střechy. Začne pátrat, ještě společně s nesmělým automechanikem z domu, který chlapce znal, po podivnostech na Izaiášově smrti. Útržky stop ji nakonec zavedou až k ohrožení života a vědeckého objevu nesmírné hodnoty, pro který jsou někteří lidé ochotni i zabíjet.

Proč musel malý Izaiáš zemřít? Kdo stojí v pozadí a tahá za drátky? Co se ukrývá v ledové jeskyni, kam se konali již dvě expedice? Dokáže Smilla nakonec odhalit pravdu a přežít?

.

V okamžiku, kdy farář hodí na rakev hrst země a my bychom se měli otočit a odejít, se rozhostí ticho. Zdá se dlouhé. Ženy teď mlčí, nikdo se nehýbe, jako by ticho čekalo, že někde něco pukne. Při pohledu z místa, kde stojím já, se stanou dvě věci.

Za prvé Juliana padne na kolena a přitiskne obličej k zemi a ženy ji nechávají být.

Za druhé ve mně, v mém nitru, probleskne poznání.

Určitě jsem celou dobu s Izaiášem měla dalekosáhlou dohodu, že ho nenechám na holičkách, nikdy, ani teď. (str. 10)

.

Můj názor:

Kniha je rozhodně velmi zvláštní a nedá se jen tak zařadit do nějaké skupiny. Děj sice vypráví o pátrání po pravdě a odhalení chlapcově smrti, ale detektivka to rozhodně není. Na to je v románu obsaženo příliš pocitů, minulosti, popisů dvou odlišných severských kultur - Dánská a Grónská, které se neustále střetávají.

Autorův styl psaní i používané formy jazyka není příliš jednoduchý a čtivý, takže se, hlavně delší pasáže popisování minulosti a zasněžené krajiny, mohou zdát trochu nudnými.

To samozřejmě nemusí sednout každému, takže buď knihu zklamaně odložíte, nebo z ní budete nadšeni.

.

Dále se v knize vyskytují eskymácká slova, která jsou převážně v popisování ledu a sněhu, takže do vět vcelku zapadnou, přesto to může někomu vadit. Mě to přijde vcelku jako oživení jinak nudných popisů. Je to stejné, jako když se v knize "Žítkovské bohyně" používalo nářečí, které bylo také neobvyklé.

Kolem Kronosu ve "fjordu" vzniklém působením jen zčásti poznaných a popsaných zdejších proudů, jsou všude "hikuaq" a "puktaaq", ledové kry. Nejnebezpečnější jsou ty modré a černé, led z čisté roztáté vody, těžký a sahající hluboko pod hladinu, který se díky své průzračnosti zbarvil podle vody kolem.

Povrch ker je zpustošená krajina "ivuniq", ledových návrší stlačených proudem a srážejícími se ledovými tabulemi, "maniilaq", ledových pahorků, a "apuhiniq", sněhu stlačeného větrem do nepropustných zátarasů.

Stejný vítr na ledu navál "agiuppiniq, sněhové závěje, podle niž se jezdí na saních, když se nad led snese mlha. (str. 332)

.

Lidé na severu příliš neprojevují emoce, raději je drží v sobě, jako by to byl nějaký zločin. Přesto je kniha možná až příliš procítěná. Smilla sice na venek působí chladně a udržujíc si odstup od lidí, tak uvnitř má skryto velké množství emocí i bolestných vzpomínek na tíživou minulost.

Čtenář nedokáže hlavní hrdinku Smillu pochopit nebo se snad do ní vcítit. Vše pak působí studeně a odtažitě. A ostatní postavy jsou hodně zasunuty do pozadí, takže je nemůžete pořádně poznat, přestože mají velmi povedenou charakteristiku. Autor tím nejspíš chtěl zdůraznit hlavní úlohu Smilly, ale tím čtenáře ochudil o pohledy ostatních postav.

.

Kniha má také ještě jednu slabinu - nestálé tempo děje. Je čtivý, ale občas se děj vleče, hlavně během popisování nebo v druhé části odehrávající se na lodi, takže si čtenář nemůže pořádně užít akci a napětí. Jindy zase příběh utíká přímo zběsile, takže než se nadějete, tak se ocitáte zase někde jinde.

.

Podle knihy byl natočen i film Stopy na sněhu (Smilla's Sense of Snow), kde hlavní roli hrála Julia Ormond a tajemného automechanika Gabriel Byrne.

Nejdříve jsem viděla film a rozhodně patří k mým oblíbeným. Ani jsem netušila, že má nějakou předlohu. Nyní tedy napravuji svůj omyl a musím uznat, že kniha i film jsou velmi vyrovnaní. Kniha je více zaměřená na Smillu a její myšlenky, film je za to více "akčnější", ale přesto se mu skvěle povedlo vystihnout hlavní myšlenku knihy.

.

Jak už jsem řekla, kniha nemusí sednout úplně všem. Na četbu není nijak jednoduchá, ale pokud máte rádi duševní příběh a napětí, tak by se vám mohla líbit. Prostě to v žádném případě není nějaká odpočinková četba, kterou bych "zhltli" během deštivého odpoledne. Doporučuji se na příběh soustředit a přemýšlet na ním, lépe tak do něho budete moci proniknout.

Mně se kniha velmi líbila, přestože jsem s ní měla zpočátku trochu problémy. Jakmile jsem však pronikla Smillyina života a myšlenek, tak jsem se dokázala přizpůsobit a nakonec jsem si čtení užila.

.

Hodnocení: 8/10

Název:Cit slečny Smilly pro sníh (orig. Frøken Smillas Fornemmelse For Sne, 1992)
Autor: Peter Høeg

Překlad: Robert Novotný
Vazba: Pevná
Počet stran: 372
Vydal: Argo, 1997 (1. vydání - dotisk)
Doporučená cena: 198 Kč