Recenze: Žítkovské bohyně - Kateřina Tučková

Od pradávna žily v Bílých Karpatech (obec Žítková a okolí) tzv. bohyně, ženy se znalostí bylin, léčitelství, ale také zaříkávání. Měly své "andzjely", tedy dobré anděly, kteří k bohyním vodili ztrápené lidi potřebující pomoc.
Je zvláštní, že se těmto ženám neříkalo třeba čarodějnice, jak by bylo pro lidi typické. Možná ten název "bohyně" však vypovídá i o tom, že je (hlavně místní) lidé měli v úctě. Nebrali je jako nějaké šarlatánky, ale jako velmi mocné a nadané ženy, které dokážou pomoci nemocným jak na těle, tak i na duši.
.
Hlavní postavou příběhu je Dora Idesová, poslední z rodu bohyň, pátrající po minulosti svých předků, ale hlavně své tety, bohyně Surmeny, která jí po smrtí její matky vychovávala a dokonce jí Dora dělala i andzjela. Bohování její život poznamenal, přesto se bohyní nestala, místo toho sepisuje vědění okolo těchto výjimečných žen. Jenže některé pravdy je lepší raději neznat, o tom se přesvědčí i Dora.
Je možné, aby všechny události předurčil osud? Nebo je za vším podivné prokletí rodu? To se dočtete v knize Žítkovské bohyně.
.
Žítkovské bohyně nám předávají svědectví nejen o událostech, ale i o vztazích a o samotných lidech, které různé doby hodně změnily. Pozadí knihy je podle skutečných událostí, které autorka trochu pozměnila a vytvořila naprosto brilantní dílo.
Samotný příběh je doplněn historickými fakty a "fiktivními" dopisy a různými archivními dokumenty, které mu dodávají na autentičnosti. Někomu sice může připadat, že těch záznamů a citací z dokumentů je tu až příliš a děj se tím hodně brzdí, ale podle mě je to právě dobře. Čtenář tak nabývá dojmu, že vše je skutečné a kniha vypráví o skutečných osobách. Může si plně užít atmosféru knihu, ale i různých politických režimů, které tyto oficiální korespondence dobře vykreslují.
.
Jediná "chyba" knihy je jazyk starousedlíků, protože až na pár názvů nebo zaříkávání, je použita příliš spisovná čeština, která z úst postarších místních obyvatelek zní opravdu divně. Kniha tak ztrácí na autentičnosti, což je škoda. Chápu, proč autorka příliš nepoužívala v přímých řečích místní dialekt, který muže znít trochu nesrozumitelně a čtenář by tak mohl mít problém porozumět. V pasážích se zaříkáváním to však zní velmi dobře.
"Započínám já své veci, né zlú mocú, ale Božú mocú, s Krista Pána dopomocú... rekni mi, vosku vosčíčku, copak je s Dorlú Dorličkú, s dívkú švarnú, čo s ňou bolo, čo s ňou bude, rekni mi, jako sa jí povede na zdraví, ščastí, Božím požehnání. Zaklínam ju s Bohom prvýkrát..."
ukázka ze str. 235
.
Žítkovské bohyně mě vlastně zaujaly už po přečtení úvodu, který byl možná až trochu brutální, přesto to bylo napsáno zajímavým a hlavně realistickým způsobem, který dokáže čtenáře doslova připoutat k listům, protože prostě musí odhalit, co se, za těmito událostmi, které silně poznamenali Dořin život, skrývá.
Vedle dveří stojí špalek, ale sekerka, obvykle v něm zaražená, chybí. Nafouklá těla kočky a koťat tam musí ležet už řadu hodin.
- To je Micka, řekne překvapeně, - to je naše Micka. A koťata. Ještě je ani nestihla ukázat!
Kočičí tělo se vydouvá do tvaru balonu, krvavý otvor krku se hemží mouchami. Těla koťat by se vešla do mističky dlaně. Maličká a plyny dokulata vydutá; kdyby dlaň naklonila, mohla by z ní vypadnout a kutálet se ze svahu dolů, až do Hrozenku.
- Ten ožrala, ten prevít, ten si to odskáče, dusí se vztekem Surmena, bere ji tvrdě za rameno, obrací od té krvavé scény a tlačí do dveří, dovnitř, do malé předsíně.
- Otři si boty, ať nenaděláš, řekne jí nazlobeně, ale není třeba, ona stojí, pomalu šoupe nohama o rohožku a otáčí se, aby ještě zahlédla to, co zbylo z Micky.
- Nedívej se tam, budeš mít zlé sny! přikazuje Surmena a Dora se jako o překot rozběhne předsíní. Ve dveřích do světnice do Surmeny vrazí. Nekonečný zlomek vteřiny, v níž se v letu posledního kroku prosmýkne mezi Surmeniným bokem a rámem dveří a dokončí svůj drobný krok s pohledem náhle připoutaným k prkenné podlaze. Vedle tatínkových nohou leží maminka, sukni má vykasanou nad stehna a kolem ní, všude kolem ní kaluž temné, zaschlé krve. Ticho. A oni tři ve dveřích jako sousoší.
-Vééén! projede jí najednou jako ostří nože Surmenin vysoký hlas, škubne jí, až celá poskočí, klepne hlavičkou o futra a běží ven, nohy o sebe škobrtají, div že neupadne. Za sebou slyší Jakoubkův vyděšený pláč a Surmenin křik, který se zasekl na jediném slově: -Vééén! Ven! A ona běží, kolem Micky a jejích koťat, podél dřevěného plotu...
ukázka ze str. 8 - 9
.
Kniha je velmi čtivá, přestože děj není nijak akční. Jedná se o promyšlený a vystavěný román, k jehož závěru se čtenář musí postupně propracovat a pochopit záměry lidí i historické události, které bohyním přály jen výjimečně.
.
Co tedy přineslo konec Žítkovských bohyní? Osud? Politický režim? Prokletí? Tak to musí každý čtenář odhalit sám.
Jisté však je, že po přečtení poslední stránky, nedokážete na postavy jen tak přestat myslet a něco vás bude nutit, přemýšlet o všem, co bylo v knize napsáno. Možná vás dokonce přepadne pokušení vyjet si do Bílých karpat a prohlédnout si kraj, odkud bohyně pocházejí. Jedná se totiž o velmi kvalitní a výjimečnou knihou, která dokáže zaujmout úplně každého.
.
Mně se kniha líbila hodně, přestože jsem historické romány už nějakou dobu nečetla. Tento úchvatný historický román však předčil všechna má očekávání, proto ho mohu doporučit naprosto všem.
.
Knihu Žítkovské bohyně jsem dostala od Bookfanu jako recenzní výtisk, za což jim velmi děkuji a snad budou s mojí recenzí spokojení.
.
Hodnocení: 9/10
Název:Žítkovské bohyně
Autor: Kateřina Tučková
Vazba: Pevná
Počet stran: 455
Vydal: Host, 2012
Doporučená cena: 329 Kč

Komentáře

Okomentovat

Velmi děkuji za váš komentář.